Tomáš Vaněk jako by odkrýval počmárané stránky z osobního záznamníku. Bez sebemenší snahy cokoliv výtvarně uhlazovat zachycuje nepříjemné duševní stavy, kdy člověk připadá nehezký i sám sobě. Vidíme tváře, do nichž je mnoho vepsáno, a to doslova, protože Tomáš Vaněk zapojuje do kreseb i různé výkřiky nebo varovné věty jako „nepřej si mě vidět“ nebo „na mě nečum“. Tím ovšem zaujímá určitý odstup, díky kterému může skrze temnoty začít probleskovat i vědomě přeháněná provokativnost, ozdravná sebeironie a černý humor. To jsou ostatně rysy, kterými se Tomáš Vaněk projevuje i jako spisovatel – knižně vydal povídkový soubor Hra na život a novelu Sukničkář. Jeho kresby by se tak daly vnímat jako rychlé náčrtky příběhů, v nichž se snadno zranitelné lidské bytosti mimo jiné pokoušejí vzepřít proti různým předsudkům a společenským ústrkům, které ztěžují život člověku s duševním onemocněním. Tomáše Vaňka zajímají také možnosti, jaké nabízí digitální grafika, zvláště kolážovité vrstvení a překrývání.